Velkým tématem současné mezinárodní politiky je Komplexní dohoda o investicích (CAI), tedy obchodní dohoda mezi Evropskou unií a Čínou. Respektive její slavné dojednání, v době, kdy si už Evropa nebyla jistá, zda jí vlastně chce a její (rovněž slavné) potenciální odmítnutí v době, kdy Čína uvaluje sankce na vysoké evropské diplomaty (paradoxně často i na ty, kteří se před tím na dojednání této obchodní dohody podíleli).
Proč vlastně tato kontroverzní dohoda vznikla? Evropští státníci byli především vedeni snahou o narovnání postavení evropských investorů a společností podnikajících v Číně, které nebylo zdaleka tak dobré a právně jisté, jako postavení čínských investorů v Evropě. Dále šlo o zajištění větší transparentnosti ze strany Číny nebo potvrzení čínských závazků v otázce boje proti změnám klimatu. A v neposlední řadě o svéráznou doměnku evropských plitiků, že když se s někým sjedná pro dotyčného výhodná obchodní dohoda, dotyčný se postupně stane daleko lidštějším a snad i „evropštějším“. Tato logika je ostatně západními politiky (a nejen politiky) uplatňována dlouhodobě, jako příklad může sloužit přesvědční, že když se někomu umožní pořadatelství olympiády, dotyčný opět nastoupí cestu k lidskosti a vymění záporné vlastnosti za kladné. Toto přesvědčení v našich končinách převládalo v roce 1936 (olympiáda v Berlíně, zneužitá k nacistické propagandě) a převládá i dnes (olympiáda 2022 v Pekingu, jež bude dozajista zneužita k čínské propagandě).
Témata jako narovnání podnikatelského prostředí, větší transparentnost či klimatické závazky se dle dostupných informací podařilo do dohody vepsat. Dokonce dohoda obsahuje i čínský slib, že ,,bude pracovat na aplikaci mezinárodních úmluv o pracovních normách“ do svých zákonů a nařízení. Ovšem zde začíná jedna z hlavních částí kontroverze okolo této dohody. Západní svět ví velmi dobře, že pokud se Čína na něčem “zaváže pracovat“, jde jen o naprosto planá slova, o jejichž realizaci se asijská velmoc pravděpodobně nikdy ani nepokusí. Jak Čína plní sliby a dohody můžeme vidět velmi dobře v případě Hongkongu. Zde navíc nešlo o žádná pofidérní slova jako “začít pracovat“, ale o zcela konkrétní čínský slib, že Hongkong bude územím s demokratickým systémem až do roku 2047. Nyní je rok 2021 a demokracie v Hongkongu nevzkvétá. Dokonce je prakticky pryč.
Tímto okamžikem se dostáváme ke druhé, dozajista ještě mnohem důležitější, části kontroverzí okolo obchodní dohody EU-Čína. Tou je právě otázka dodržování lidských práv v Číně. Respektive jejich nedodržování. Ve zmiňované obchodní dohodě se o nich autoři rovněž zmiňují, ovšem tato zmínka má snad ještě menší váhu než výše popsaný slib o aplikaci mezinárodních pracovních úmluv. V současné době můžeme ve zpravodajství sledovat prakticky denně, že jestli je něco nereálné, tak je to zlepšení stavu lidských práv v této asijské velmoci. Krom již zmíněného Hongkongu, kde se například voleb mohou nově účastnit pouze “vlastenečtí politici“, (což zní samo o sobě dosti děsivě a ještě děsivější je fakt, že obratem “vlastenecký politik“ se rozumí politik, který v sobě objevil a pěstuje náklonost ke Komunistické straně Číny), se jedná například o, v poslední době mnohokrát skloňovanou, menšinu Ujgurů z čínské provincie Sin-ťiang. Tedy o menšinu jak etnickou, tak náboženskou, kterou se čínští vládnoucí politici rozhodli uzpůsobit požadavkům 21. století (tedy zničit). Slouží jim k tomu speciální školicí a rekvalifikační střediska (koncentrační tábory), kde je jim, dle čínských představitelů, za zpěvu vlasteneckých písní pomáháno v začlenění se do společnosti. Jak toto začleňování vypadá, se můžeme snadno přesvědčit na nejrůznějších tajně pořízených záběrech i z výpovědí očitých svědků, kterým se podařilo z péče čínských soudruhů uniknout. Ani po zmínění Hongkongu a Sin-ťiangu není výčet oblastí s problematickým postavením lidských práv (což je v případě Číny jen velmi mírně řečeno) kompletní. Pokračovat bychom mohli například v Tibetu, a nebo přímo v centrální Číně, kde sice obvykle nikdo není utlačován z etnických důvodů, díky nově zaváděnému Systému sociálního kreditu zde však můžeme velmi dobře sledovat, jak by George Orwell napsal román 1984, kdyby znal internet.
Pro Evropu se tedy jedná o smlouvu naprosto nevýhodnou. Za prvé, nikdo Evropě nezaručí, že Čína své konkrétní sliby obsažené v dohodě bude dodržovat. A i kdyby je alespoň z části dodržovala, uzavření této dohody ze strany EU může být z mnoha výše popsaných důvodů jen stěží označováno za morální. Jako by Evropa občas zapomínala na základní myšlenky a hodnoty, na kterých stojí. Na hodnoty demokracie, svobody, humanismu a ochrany lidských práv. Ekonomika a obchodní zájmy zkrátka nemůžou být zcela oddělovány od hodnot, které nelze automaticky proměnit v zisk. Další věcí pak je, že uzavření obchodní dohody EU-Čína, poskytne Číně možnost opět vyšplhat o několik stupňů v žebříčku globálního vlivu a důležitosti výše. Opět se ocitne trochu blíže ke svému vytyčenému cíli. Tím cílem je nepochybně pozice globální velmoci číslo jedna. A taková pozice pro Čínu je v přímém rozporu se zájmy Evropské unie a celého demokratického světa.
Dobrou zprávou je, že Čína možná touhu Evropy po uzavření obchodní dohody přeci jen trochu přecenila. Nebo si neuvědomila, že Evropská unie není jen jeden, případně několik lídrů, jako je tomu v Číně. Je to taky přinejmenším Evropský parlament. A tomu se Obchodní dohoda EU-Čína v kontextu aktuálního dění v Čínské lidové republice přestává líbit čím dál více. Což je nepochybně velice dobrá zpráva.
