Skupina senátorů, která v roce 2017 podávala ústavní stížnost na volební zákon, byla složená ze zástupců tří tehdy malých středopravicových stran, jež tehdejší volební systém opravdu výrazně poškodil. Zároveň tento nespravedlivý systém tehdy napomohl převaze hnutí ANO. Nyní, po třech letech, se však situace tak trochu otočila. Dotyční senátoři jsou zástupci stran s nadějí na velmi dobré umístění ve volbách. Rozhodnutí Ústavního soudu ale možná zachrání koaliční partnery hnutí ANO a tím i samotného Andreje Babiše.
Nejprve je nutno jasně říci, že i pokud by se měl naplnit takový scénář, je to naprosto v pořádku. Volební systém má být především spravedlivý, a to tak, aby co nejpřesněji promítl vůli společnosti do složení Poslanecké sněmovny. Nejde a nesmí jít o to, pro koho bude jaký volební systém výhodný. V takovém myšlenkovém světě žije Andrej Babiš a samosebou řada dalších politiků, ale neměl by v něm žít Ústavní soud. A já myslím, že jeho radikální rozhodnutí zcela dokazuje, že v takovém světě nežije.
Role v demokratickém státě jsou jasně rozděleny. Ústavní soudci chrání ústavu, pochopitelně nestranně. Politici se snaží uspět v politice. Pokud možno ne proto, aby z toho měli výhody, ale aby prosazovali svůj pohled na řízení státu. Politici nejsou ústavní soudci, nikdo od nich nečeká, že budou nestranní (naopak, ti politici, kteří o sobě tvrdí, že nestranní jsou, by měli tak trochu vzbuzovat pochybnosti). Proto, když senátoři z řad hnutí STAN, TOP 09 a KDU-ČSL po volbách v říjnu roku 2017 podali ústavní stížnost mimo jiné na nespravedlivý způsob rozdělování mandátů, který tak docela neodpovídá vůli voličů, je jasné, že měli na zřeteli mimo jiné i zájmy svých stran. Není na tom nic špatného.
Tyto tři strany se tehdy pohybovaly okolo pětiprocentní podpory. Jenže od té doby uplynuly více než tři roky. A to je v politice převelice dlouhá doba. Do roku 2021 již zmíněné tři malé strany, STAN, TOP 09 a KDU-ČSL, vstupovaly jako součásti dvou poměrně silných koalic, v obou případech s ambicí volby vyhrát, či alespoň skončit na druhém místě. Jestli je již něco zas tak moc netrápilo, byl to strach z vypadnutí ze sněmovny. Naopak, ne jeden politik těchto uskupení se možná už tak trochu těšil na (vcelku spravedlivou) odplatu, kdy nevýhodnost českého volebního systému odnesou strany, které ho buď samy pomáhaly prosadit (ČSSD), nebo kterým mohl dříve být, jakožto středně úspěšným stranám, jedno (KSČM).
Do této situace vstoupil Ústavní soud se svou skoro revoluční změnou volebního systému. Připravovaným koalicím sice ulevil zrušením desetiprocentního, respektive patnáctiprocentního mantinelu pro vstup do sněmovny, jinak však učinil změnu, která může nakonec pomoci někomu úplně jinému. A s ohledem na to, že se ani Piráti se Starosty, ani koalice Spolu (ODS, TOP 09 a KDU-ČSL) zmíněného mantinelu pro vstup do sněmovny moc obávat nemuseli, působí premiérovo skuhrání na vládní tiskové konferenci obzvláště zábavně.
Ano, pro Andreje Babiše a jeho hnutí bude změna volebních pravidel znamenat ztrátu určitého podstatnějšího počtu poslaneckých křesel, které by jinak třeba získali, ovšem stejně podstatnou ztrátu potenciálních poslaneckých křesel zmíněná změna znamená pro každou stranu, která získá více než přibližně dvacet procent hlasů. A kdo míří na zisk vyšší, než je 20 procent? A komu v tom dávají průzkumy vcelku za pravdu? Jsou to i dvě opoziční koalice, liberální Piráti a Starostové a liberálně konzervativní ODS, topka a lidovci.
Andrej Babiš potřeboval, a bez ohledu na změny stále potřebuje, nějaké menší strany ochotné s ním vládnout. Něco jako “značka: na programu nezáleží, důležitý je počet poslanců“. Takovou stranou je třeba SPD Tomia Okamury, které se proměna volebního systému ve spravedlivější v podstatě nedotkne, pokud budeme brát v potaz stabilní podporu tohoto hnutí přibližně devíti procenty voličů. Dále jsou takovými stranami ČSSD a komunisté. ČSSD se sice poslední dobou tváří, že jestli je tu někdo bojovník proti Babišovi, rozhodně to není protibabišovská opozice, ale právě oni, moc důvěryhodně to však od této nešťastné levicové strany, co s Babišem již přibližně osmý rok vládne, nepůsobí. Proto, alespoň prozatím, řaďme sociální demokraty mezi strany ochotné s hnutím ANO spolupracovat. Takže tedy ČSSD a KSČM. Strany pohybující se kolem pětiprocentní hranice nutné pro vstup samostatné strany do sněmovny. Dosavadní nespravedlivý volební systém by tyto dvě strany dost možná semlel. Rozhodnutím Ústavního soudu se však šance obou subjektů výrazně zvýšily.
Nenápadně radovat se začíná i Trikolora, která připravuje spolupráci se Svobodnými a Soukromníky. Koalici si teď můžou sestavit dle libosti, žádná deseti či patnácti procentní hranice pro vstup koalice do sněmovny už neexistuje, systém namířený proti malým stranám rovněž ne. Pokud se všichni tito, jak říká pan prezident, když se mu to zrovna hodí, „trpaslíci“, po volbách spojí s hnutím ANO, Andrej Babiš může být zachráněn. A třeba nebude ani potřebovat ČSSD, kdyby to náhodou myslela s tím svým antibabišismem vážně. Třeba jí vymění za SPD. Ostatně, okamurovci by se do koalice ANO, KSČM a Trikolora, ať už přiznané či polopřiznané, docela hodili. Tomio Okamura se stejně jako Václav Klaus mladší do vlády moc těší.
Jistě, jsou to trochu katastrofické vize. Ale ne zas tak moc nereálné. Tohle ale není poselstvím tohoto textu. Tím je něco jiného. Ústavní soud rozhodl nestranně a spravedlivě. Politici možná nemusí být nestranní, ale měli by být alespoň rámcově spravedliví. Když jsme poslouchali vyjádření takového Ivana Bartoše, Petra Fialy nebo Víta Rakušana, ukazuje se, že mnozí i docela jsou. A z velké části je právě na nich, aby ve volbách uspěli, bez ohledu na to, že výhodu velkých stran z dob opoziční smlouvy už nevyužijí. Ta šance na úspěch je pořád velká.
